Virtuální Ďolíček

Pravděpodobně v žádném dalším fotbalovém klubu neskandují fanoušci masérovo jméno, ovšem ve Vršovicích je to běžné: "Vlááá-ďa Hric Hric Hric!" Služebně nejstarší zaměstnanec Bohemky, který je oblíbený pro svou usměvavou dobráckost, zapíjí tuto středu padesáté narozeniny. Fanoušci, hráči i celý klub přejí Vláďovi vše nejlepší!

Tak, Vláďo, a už jste skoro dědek...
"To snad ještě ne! Za mého mládí sice padesátníci už tak trochu dědové byli, pravda, ale příroda už to asi změnila, protože já mám sílu pořád. Vždyť jsem jenom o jedenáct let starší než Slezi."

Máte sílu i na veliké oslavy?
"Je to kulaté výročí, takže musím případnou slabost překonat. Že bych šel hned po několika skleničkách spát, toho se nebojím."

Právě Slezi mi prozradil, že jste pivař, a že prý budete vědět, kde se teď v Praze točí nejlepší pivo.
"Počkejte, tohle ví Slezi možná líp než já! Ale je pravda, že se považuju za pivního gurmána. Když chci zajít na desítku, tak jdu na Gambrinus u nás na Břevnově do hospůdky U Zelený brány, kde si s partou dáváme vitamín B často. A když dostanu chuť na dvanáctku, dobré jsou hospody U Hrocha a U Zlatého tygra. Tam se občas potkáme třeba s Petrem Radou, kterého jsem před třinácti lety masíroval jako hráče Bohemky, a dneska je z něj reprezentační trenér."

Od svých přátel už jste dostal několik pozoruhodných přezdívek - můžete mi je nějak vysvětlit?
"Co já vím, tak na Bohemce mi nejdřív říkali Don Číčo - to zavedl trenér Borovička, že prý jsem podobný Donu Číčovi, jenomže já nevím, kdo to je. Pak se mi říkalo Upír a to by vám vysvětlil každý hráč - já totiž tak třikrát nebo čtyřikrát za rok, když trenéři povolí větší akci, přilítnu v hospodě o půlnoci na stůl jako upír, mám u sebe všelijaké pomůcky, třeba svíčku anebo nůž zabiják, a na tom stole pak dělám zvláštní věci."

Jak vám říkají dnešní hráči?
"Ještě donedávna jsem pro ně byl Vláďa, jenomže teď přišel Strny a ten mi začal říkat Kudrnáči - tak jsem zvědavý, jestli se to ujme."

Vzpomínáte na svoji vůbec první masáž?
"Tu jsem dělal babičce - bylo mi patnáct a ona povídala, "bolej mě záda, Vláďo," a asi jsem jí trochu pomohl. Taky jsem v mládí chodíval na Spartu, kde byl snad třicet let masérem Míla Sýkora - seznámili jsme se, viděl jsem, že je to práce těžká, honička, ale nějak mě to, člověče, lákalo.

Není vám líto, že masírujete výhradně chlapy?
"Samozřejmě, ženský by byly lákavější, ale tohle je můj úděl. Ženský holt můžu masírovat až po práci. Po práci legraci."

A kdopak masíruje vás?
"Na Bohemce mám kolegu Mirka Šimečka a oba bychom potřebovali udělat záda, tak pořád plánujeme, že se namasírujeme navzájem, ale nějak na to ještě nebyl čas."

Někdy si vyzkoušejte thajskou masáž, trochu erotiky!
"Pochopitelně by mě to lákalo - to by byly jiný pacičky než ty moje!"

Jak jste přišel k nahé a prsaté ženské, kterou máte vytetovanou přes celé lýtko?
"To bylo tak. Před šesti lety (ono už je jí, holce, pomalu šest let) jsem chtěl tetování, ale chlapi tehdy měli na nohách většinou keltské znaky. To já chtěl něco lepšího, takže jsem si zašel do salónu ve Spálené, kde se mě tatér zeptal, co si představuju. "Nahou ženskou," řekl jsem, tatér mi ukázal čtyři velké katalogy, ale nic zajímavého, kromě mořské panny, a tu jsem na sebe taky nechtěl - napůl ženskou a napůl rybu. Tatér už nevěděl, a tak se zeptal, "nenašel bys doma sám nějakej námět?" Přemýšlel jsem, až jsem doma našel časopis Leo: "Hergot," říkal jsem si, "tohle by mohlo bejt ono," a tatér pak do mě tu holku píchal asi hodinu a půl. Bolelo to šíleně."

Co na ni říkala vaše manželka?
Čtrnáct dní na mě nepromluvila. Měli jsme jet na dovolenou k moři, ale nic z toho nebylo, což ani nebyla škoda, protože já bych stejně nemohl jít s čerstvým tetováním na sluníčko. A tenkrát byl zrovna červen, konec sezóny."

Tipuju, že má s váma manželka doma kříž...
"Ale většinou jsou to zbytečné starosti... Když je třeba soustředění, tak se vyptává, jestli jsem nespal na pokoji se ženskou, a na to říkám: "Ty máš nápady, vždyť já spím sám!" Hráči sebou mají jednu tašku, ale my, maséři, toho máme dost, velké kufry, a tak bysme se na pokoj často ve dvou ani nevešli."

Co si manželka myslí o vaší práci?
"Před Bohemkou jsem pracoval čtyři roky na revmatologii, kde bylo dost sestřiček a praktikantek, tak říkala: "Víš co, běž radši do toho fotbalu, ten je míň rizikovej."

Na Bohemce masírujete od března 1996 - kdy jste byl za ta léta nejšťastnější?
"Při třech postupech do první ligy. Hned v mojí první sezóně jsme sice skončili až čtvrtí ve druhé, ale na soustředěné v Karlových Varech nám ředitel Lacina říká, "chlapi, nesu dobrou zprávu, kupujeme ligu od Chebu." Podruhé jsme postoupili pod Petrželou, rozhodující utkání jsme vyhráli na Synotu a bylo to nádherný, hráči mi nazeleno nabarvili vlasy - to jsem ještě nějaký měl. A velikánský to bylo i předloni, když jsme postoupili po zápase v Holici, kam tenkrát přijelo pomalu půl Prahy."

Kdy jste si prvně všiml, že fanoušci skandují vaše jméno?
"Přesně před třema lety na turnaji v Edenu - bylo mi ten den čtyřicet sedm, Slezimu třicet šest, skončil zápas a kotel zařval: "Ať žije Slezi," a "Ať žije Vláďa Hric." Je to nádherný, když fanoušci skandujou vaše jméno."

Tušíte, proč si vás tolik oblíbili?
"Asi proto, že jsem věrnej. Z Bohemky jsem odešel jenom když neexistovala na půl roku do Sparty Krč, ale hned v červnu si nás trenér Busta oba dva se Slezim přetáhl z Krče do Ďolíčku."

Co vlastně máte na Bohemce za práci, kromě masírování?
"Když mají hráči přijít na půl desátou, tak já už tu jsem od osmi, míchám vitamíny, vařím čaj, zvlášt teď, aby při tréninku na Vyšehradě nenastydli, připravím vířivky..."

...pak přijdou hráči, a někteří prý zamíří rovnou k vám na kafe.
To dělají pravidelně Radek Sňozík, Pavel Lukáš, Michal Pávek, a teď nově i Strny. Udělají si kafe z automatu, to už zvládnou, a mně jen řeknou, jestli potřebujou mlíko nebo cukr navíc. Přečtou si noviny, a potom pokecáme.

Uzavíráte někdy s hráči sázky, abyste je motivoval?
"Hlavně sázím sám - ať už hrajeme doma nebo venku, vždycky vsadím symbolickou stovku na nás,  i když zrovna jedeme třeba na Baník. A hráčům, těm někdy řeknu: "Když dáš góla, koupím na druhej den kuřata, chlebíčky anebo párky."

Jak se k nim chováte, když prohrávají?
"I mě takové zápasy žerou, celou noc pak přemýšlím, kde se stala chyba, ale v pondělí už se hráče snažím při masáži rozveselit: "Nech to bejt, příště bude líp." Nechci zasahovat do práce trenérovi, ale trochu ty kluky povzbudit musím."

Míváte před zápasy nějaký rituál?
"Jeden jsem léta udržoval, ale když se loni dlouho prohrávalo, trenér Busta rozhodl, že je to zbytečný. Říkalo se tomu "koza". Těsně před začátkem, když už byli kluci na nohou, že vyjdou z kabiny, jsem si klekl na všechny čtyři mezi ně, všichni na mě silně zatlačili rukou, načež jsem se vztyčil a zařval: "Jóóó! Chlapi, dneska vyhrajeme! Tři body!" Ale nejdřív to Busta nechtěl a dnes už "kozu" spousta hráčů ani nezná."

Kdo z hráčů je podobný bavič jako vy?
"Tak třeba tady Sňóza... (Do masérny nakoukl Radek Sňozík a oznamuje: Já Vláďu často pusinkuju.") Ale rádi se zasmějeme všichni. (Ze sprch se ozývá skandování Míly Strnada: "Kudrnáč je blázen, vlasy má až na zem!")"

A na závěr zas vážně - máte nějaké narozeninové přání?
"Aby mi vydržela síla, a hráčům, těm aby se vyhýbala zranění. Abychom druhou ligu vítězně dohráli, když ji máme tak krásně rozjetou, a abychom už v první lize vydrželi věčně. Chtěl bych se v Bohemce dožít nějakého zápasu v evropských pohárech, protože kdysi za Petržely jsme sice jezdívali na přáteláky do Francie, ale pohár, ten jsem tu ještě nezažil."