Virtuální Ďolíček

Čím je pro křesťana evangelium, tím by se mohla stát pro příznivce Bohemky kniha, jejíž křest bude jednou z hlavních atrakcí nedělní Cesty za titulem. Jmenuje se Mistři z Ďolíčku a novinář Petr Nečada ji sepsal ve velkém stylu: s lehkostí Nicka Hornbyho a zároveň s úzkostlivě badatelskou pečlivostí. Když Bohemka získala svůj jediný ligový titul, Petr Nečada byl už desátým rokem jejím věrným fanouškem: "Tím jsem se stal v pondělí 22. října 1973," upřesňuje. "Bylo mi necelých třináct, přišel jsem na Bohemku, která hrála s Plzní. Byl jsem zvědavý, protože v novinách se o Bohemce pořád psalo, že jako nováček ligy hraje krásný fotbal, na který je radost koukat. Bohemka vyhrála 3:2, ale to není podstatné. Hlavní je, že mě uchvátila atmosféra plného Ďolíčku, dresy Bohemky, její hra a taky Tonda Panenka. Přišel jsem se jenom podívat, co se v Ďolíčku odehrává, odcházel jsem jako fanoušek Bohemky."

Když si vzpomeneš na mistrovský tým Bohemky z roku 1983, který obličej se ti vybaví jako první a proč?
 
Málokdy je to tak, že člověk má jen jednoho oblíbence. V mužstvu, které vyhrálo ligu, bych asi jako každý pamětník našel takových víc. Probírám se v duchu tehdejší sestavou a vybavuje se mi jeden idol za druhým. Brankář Hruška, král střelců Chaloupka, neuvěřitelný Sloup, jehož formu na podzim 1982 dodnes považuju za zázrak století, Jakubec, Němec, Čermák, Zelenský... Jednoho z nich si nechávám jako trumf, a když už opravdu musím říct jedno jméno, tak Přemek Bičovský. Kapitán, osobnost, opora ve všech zápasech, hráč, který by mohl nastoupit snad na každém místě a vždycky by patřil k nejlepším. Myslím, že v titulové sezoně ani jednou nezklamal. Když bylo nejhůř, když všichni ostatní zmatkovali, byl tady Přemek, jeho přítomnost mě vždycky uklidňovala. Vzpomínku na Přemka Bičovského mám ještě vylepšenou tím, že jsem ho kdysi poznal osobně. A jestli můžu, tak ještě jedno jméno: trenér Tomáš Pospíchal. I když ho hráči nesnášeli, nenáviděli, pro mě je to strůjce titulového zázraku. Když před pěti lety zemřel, bylo mi to strašně líto.
 
K jakým jiným důležitým událostem ze svého života bys přirovnal zážitek z 12. června 1983, kdy se Bohemka definitivně stala mistrem?
 
Kdo si přečte Mistry z Ďolíčku, tak zjistí, že dva dny před rozhodujícím zápasem se Žilinou jsem šel na státnice. To je asi dost důležitý moment v životě. A přece - když jsem tuhle kapitolu psal, oživoval jsem si paměť v mých tehdejších poznámkách a zjistil jsem, že zatímco z událostí kolem titulu si pamatuju kdeco, tak z těch státnic skoro nic. To snad dostatečně vypovídá o tom, jaký jsem byl blázen a co pro mě titul Bohemky znamenal. Když vezmu sport, tak 12. červen 1983 můžu srovnat jen s rokem 1976, kdy fotbalisté díky Panenkově penaltě vyhráli mistrovství Evropy a s rokem 1972, kdy hokejisté porazili nenáviděný Sovětský svaz a poprvé za mého života se stali mistry světa.
 
Vzpomeneš si, co všechno ti tenkrát vpodvečer prolétlo hlavou?
 
Vím, že to byla tříšť nejrůznějších dojmů, od radosti k dojetí. Uvědomoval jsem si, že prožívám mimořádnou událost v historii Bohemky, která už se nemusí opakovat. Myslel jsem i na Antonína Panenku, který už v Bohemce nebyl a titulu se nedočkal, ale pro mě je navždy tím, kdo mě k Bohemce přivedl. První hráč v Ďolíčku, jehož jsem obdivoval. Taky si pamatuju, že jsem nevěděl, kam dřív koukat, jestli na hřiště, na lavičku náhradníků nebo na tleskající tribuny. Všechno se mi to dnes slévá v jeden velký, nezapomenutelný zážitek.
 
V čem byla tehdejší Bohemka lepší než její soupeři?
 
Hlavně v tom, že hrála úplně jinak. Bohemka se od ostatních nelišila jen tím, že nasbírala nejvíc bodů, ale hlavně tím, co předváděla. Když jsme pár měsíců před tím obdivovali nejlepší mužstva na mistrovství světa ve Španělsku, kde Československo strašně vybouchlo, málokdo tušil, že i u nás v lize uvidíme světový fotbal. Když to Bohemce sedlo, tak byla schopná vyřídit kohokoliv. Přijel třeba Baník, který nakonec skončil druhý, a my ho přejeli nevídaným způsobem. Vyhráli jsme 4:1, a to jen proto, že kluci zahodili snad osm vyložených šancí. Šel jsem z toho zápasu nadšený, ale taky trochu zklamaný, vždyť to mohlo skončit klidně 8:1. Kdo tu dobu pamatuje, tak ví, o čem mluvím. Bohemka v nejlepší formě hrála rychle, dravě, útočně, měla spoustu šancí. Hrála krásně. Vždycky mi bylo líto, že zápas končí, mohl bych se dívat celý den.
 
V posledním roce ses k zápasům starým čtvrt století neustále vracel, vzpomínal na ně, studoval jsi tehdejší noviny, časopisy a programy. Překvapilo tě některé zjištění? Zamyslel ses nad některými událostmi z úplně jiných úhlů?
 
Snad už ani ne. Já totiž ten svůj archív neprobíral až teď, po pětadvaceti letech, ale čas od času jsem se k němu vracel už dřív. Takže celou tu sezonu si pamatuju dost dobře, při psaní jsem si události spíš oživoval a ujišťoval se v tom, co už jsem věděl, než abych přišel na něco nového. V době, kdy jsem knížku začal psát, jsem se dostal k televizním záběrům z titulové sezony. To byl pro mě zážitek nad  zážitky. Když záznam skončil, začal jsem si ho pouštět znovu. A ještě jednou, seděl jsem u toho dlouho do noci. Byl jsem zvědavý, co si pamatuju přesně a co už zkresleně. Ty nejdůležitější, rozhodující momenty jsem si pamatoval dost přesně.
 
Psala se ti kniha lehce, nebo jsi ji vypotil? Co na té práci bylo nejtěžší?
 
Až překvapivě lehce, vůbec jsem se netrápil. Ze začátku mě ani nenapadlo, že by z toho mohla být kniha, psal jsem jen jednotlivé kapitoly na náš bohemácký blog http://www.coitus1905.bloguje.cz/. S chutí jsem si vždycky přečetl staré noviny a prolistoval Klokany, které mám z titulové sezony všechny, podíval jsem se na televizní záznam. Teprve na jaře, jak jsem se blížil ke konci a přibývaly hlasy čtenářů, že by to měla být knížka, cítil jsem větší odpovědnost a úzkostlivě se snažil, abych něco nespletl. Když už jsem všechno dopsal, pořád jsem kontroloval zápas za zápasem, sestavy, střídání, střelce , minuty. Bál jsem se, aby v knížce, která je vlastně dokumentem historického úspěchu, nebyly chyby. Do poslední chvíle, než šel rukopis do tiskárny, jsem kontroloval a ověřoval. Takže to bylo nejtěžší - když byla kniha napsaná, ta zpětná kontrola.
 
Jak se liší fanoušek Nečada z roku 1983 od fanouška Nečady z roku 2008?
 
Odpověď je naznačená už v tvojí otázce. Tomu prvnímu bylo dvaadvacet, což si uvědomuju až dneska, jaký je to krásný věk, ten druhý je o čtvrt století starší. Když Bohemka loni postoupila do ligy, byl jsem asi dojatější než při titulu, přece jen v mládí to člověk bere jinak. Další rozdíl je v tom, že tehdejší hráči byli až na jednu výjimku, tou byl Petar Novák, starší než já. I nejmladší Chaloupka byl asi o rok a půl starší, Bičovský o deset let. Takže jsem se na ně díval nejen jako na vynikající fotbalisty, ale taky jako na idoly. Zkrátka jsem je zbožňoval a idealizoval si je. Dneska i ten nejstarší Slezi je o deset let mladší než já. Jsou to pro mě fotbalisti, které mám rád a jimž fandím, ale nikdy už k nim nepocítím to, co k tehdejší generaci.
 
A je si vůbec dnešní fotbalová Bohemka v něčem podobná s tou tehdejší? Stane se ti, že se někdy dojmeš: připadám si úplně jako tenkrát?
 
Ty dvě Bohemky se v něčem strašně liší. Dneska nevíme, kde budeme hrát za rok, tenkrát by nikoho ani nenapadlo, že se můžeme z Ďolíčku stěhovat. Nevíme, v jaké soutěži, i když doufáme v první ligu. Na začátku osmdesátých let jsem si už zvykl, že hrajeme o titul. Bohemka byla mocný a na tehdejší poměry bohatý klub, měli jsme mužstvo nabité reprezentanty, hrát za Bohemku bylo prestižní. Nikdy bych se nebál, že třeba Honza Morávek jednou odejde. Nikdy bych si neuměl představit, že by Bohemka mohla zaniknout. Při všech rozdílech jsou si obě Bohemky v něčem podobné. Především je to Ďolíček, kam člověk chodí jako domů. Atmosféra při některých zápasech, třeba při loňském postupu, mě vrátila o čtvrt století zpátky. Ten večer, když se slavilo po vítězství na HFK Olomouc, jsem se procházel po tribunách, zašel jsem pod hodiny, kde jsem tehdy jako kluk stál a vybavoval si tu slávy z roku 1983.
 
+
 
Ukázka z knihy Mistři z Ďolíčku
 
Dukla – Bohemians 3:4
 
    Dvacet minut do konce, Dukla už pomalu nepřejde přes půlku, to je lavina nájezdů, zmrzlý Zdeněk Hruška stojí na našem vápně a jen se dívá.
    Konečně!
    V 71. minutě Jakubec nahrál na pravé křídlo Čermákovi, proti němu Rada. Dívám se, jak Milan klame tělem, naznačuje kličku doleva i doprava a zmatený Rada ustupuje. Pak, u brankové čáry, kde už není skoro místo, přijde klička doprava a centr. Ještě kousek a Čermák by byl v autu. Míč letí ke vzdálené tyči, vynikající hlavičkář Pavel Chaloupka skáče a nezadržitelně vyrovnává. Řvu jako o život.
    Je to tedy 3:3, už snad neprohrajeme. Ale je mi to málo, klukům taky, ještě to zkusíme. Bohemka do toho! burácí Juliska.
    To, co se stalo v 75. minutě, je pro mě klíčový okamžik celé ligy, tady se rozhodlo.
    Dukla se ještě jednou vzchopila a Vízek nám zatopil. Zpracoval si oblouček na prsou a vlétl do pokutového území. Hruška musel z brány, ale Vízek ho přehodil a míč letěl do brány. Nezadržitelně a neodvratně. Konec! prolétlo mi hlavou. Tak jsme se nadřeli na vyrovnání a teď tohle... Brečel bych lítostí.
    Dodnes nevím, kde se vzal Fanouš Jakubec, já ho předtím neviděl. Ale byl tam a skáče do brány. Vízek zvedá ruce, raduje se. Zbytečně. Jakubec sedí v bráně a pravačkou vykopává z čáry. Zázrak!
    Pomalu se uklidňuju. Jenže ono to neskončilo, fantasmagorické vteřiny pokračují. Vykopnutý míč hlavičkuje Bičovský ven z vápna, po něm Chaloupka ještě dál od brány, Sloup jde do souboje s Kapkem, pak je tam Zelenský, přihrává ještě na vlastní polovině doprava a... panebože, kde se tam zase vzal? Jak jsem nevěděl, odkud před pár vteřinami skočil do brány, tak teď jsem nevěděl, jak se dostal na pravé křídlo. František Jakubec, jako by v té bráně před chvílí neležel on, je tady a běží dopředu.
    Měl jsem radost, že je nebezpečí zažehnáno, víc jsem nemohl chtít. Ale pozor! Jakubec pořád běží, obránce Dukly ho sice stíhá, ale on už se blíží k bráně. Stojím na lavici, spíš skáču než stojím a řvu: „Běž, běž, Fanouši běž!!!“ Jsou chvíle, které si člověk pamatuje přesně. Tohle je jedna z nich.
    Viděl jsem, jak se nám najednou otevírá obrovská šance. Sleduju Jakubce, povzbuzuju ho a zároveň se dívám, jestli si někdo nabíhá. Je tam – Němec. Běží z druhé strany, vidí tu šanci stejně. Jakubec sprintuje pořád kolmo dopředu, nezatahuje míč k bráně, dává si odstup, aby mohl centrovat. Už přece centruj! Ještě ne. Teď, míč letí přes celé vápno, Fanouš padá na záda, Jarda Němec dobíhá, odráží se, skáče... a z malého čtverce posílá hlavičku k tyči. Vedeme 4:3.