Virtuální Ďolíček

Když nastupoval na hřiště, celý stadion povstal a vytrvale tleskal. Hromové "Slezi, Slezi" se neslo ještě dlouhé minuty. Dalibor Slezák, kapitán týmu, se symbolicky vrátil na hřiště po těžkém zranění a oslavil postup na hřišti společně s celým týmem. "Celou noc jsem o tom přemýšlel a pak jsem řekl trenérovi, že tam půjdu za stavu, kdy to nebude pro Bohemku risk," vyprávěl sedmatřicetiletý fotbalista o svém rozhodování. Proti Viktorce si zahrál tři minuty. Dvakrát se dotkl míče a pak byl vyhlášen nejlepším hráčem sezóny. Legenda klubu se vrátila a bude pokračovat i v první lize. "V Bohemce jsem prodloužil smlouvu o rok. Trenér chce, abych k tomu přidal ještě jeden rok navíc," říká Slezi.

I podle hlasování fanoušků na hlavní stránce Virtuálního Ďolíčku připomíná příběh znovuzrozené Bohemky pohádku. A další díl neuvěřitelného příběhu jakoby do tohoto žánru přesně zapadal. Dalibor Slezák se před šesti týdny vážně zranil při utkání v Čáslavi. Dal gól a při dopadu si zlomil pažní kost. Ihned následovala operace a verdikt: "Sezóna pro mě skončila," říkal tehdy Dalibor Slezák i lékaři. S rehabilitací začal brzy, chodil s týmem každý den do kabiny, aby pomohl naladit mužstvo do těžkých postupových bojů. Postupně si přidával a postupoval v léčbě. "První zápas po zranění jsem poslouchal jen v Rádiu Bohemka. Nemohl jsem jít mezi lidi, protože jsem nesměl mít žádný kontakt, aby se nepohla zpevněná kost v ruce. Další zápas už jsem byl na tribuně. Byla to hrozná bezmoc sledovat, když se týmu se Sokolovem nedařilo," popisuje své postupné přibližování k trávníku.

Chodil do posilovny, jezdil na rotopedu. Do Olomouce se ke klíčovému duelu s HFK vydal s mužstvem i na soustředění. "Chtěl jsem být s týmem, abych případně mohl pomoci, abychom společně prožili nejdůležitější chvíle sezóny." Už neseděl na tribuně, ale na lavičce. "Byl jsem na soupisce napsaný jako fyzioterapeut. Ale nikoho jsem naštěstí ošetřovat nemusel. Zápas to byl od začátku vynikající. Dali jsme gól a nakonec jsme na lavičce byli relativně v klidu, protože jsme to měli pod kontrolou," vzpomíná Dalibor na nedávný zápas roku.

S mužstvem oslavil postup, absolvoval čtvrteční výběh do krčského lesa a v pátek si byl také lehce zatrénovat. Ale žádné souboje, žádný míč. "Původně jsem myslel, že vůbec hrát nepůjdu, že to vůbec nebudu ani zkoušet. Bál jsme se o ruku. Chirurg mi nedoporučoval kontakt. Mám tam stále ty plíšky." V noci před zápasem ale dlouho přemýšlel. Vyprodaný stadion, oslava postupu - to vše ho lákalo. Nakonec se rozhodl. "Řekl jsem trenérovi, že tam půjdu za stavu, kdy to nebude pro Bohemku risk." V 89. minutě se na tabuli pro střídání objevilo číslo 10 a stadion bouřil. Ze hřiště odcházel hrdina zápasu Ivan Hašek. Je o osmnáct let mladší než Dalibor Slezák, bylo to symbolické střídání jednoho z možných budoucích vůdců týmu a současné ikony zelenobilého národa. Stadion burácel. „Bylo to prostě nádherný, sevřel se mi žaludek. Ale hlavně na začátku jsem měl husí kůži. Když fanoušci naházeli na hřiště konfety, to jsem měl i slzy v očích. Bylo to dojemný." Slezi pobyl na hřišti tři minuty. "Dvakrát jsem se dotkl balonu: Bylo to jako kdybych odmaturoval. Nebo bych se učil znovu chodit."

V případě Dalibora Slezáka to ale žádné loučení nebylo. Naopak, fanoušci ho vítali zpět a těší se na něj znovu i v první lize. "Podepsal jsem v Bohemce smlouvu na jeden rok. Cením si toho, že mi ji klub nabídl v době, kdy jsem byl zraněný." Dalibor už ani nedoufal, že si ligu ještě někdy zahraje. "Hraji fotbal už dlouho, ale takovouhle pohádku jsem ještě nikdy nezažil." Teď bude mít před sebou sedmatřicetiletý ofenzivní fotbalista další metu. Na svém kontě má 180 ligových startů. Dvoustovka je blízko, moc blízko...