Virtuální Ďolíček

Podpořme dceru bývalého Klokana Jiřího Rychlíka.

Jiří Rychlík je určitě jméno, které fanoušci Bohemians dobře znají. Bývalý Klokan, který po znovuzrození Bohemky zažil s klubem návrat na výsluní v první lize. Hráč, který má v tuzemské nejvyšší soutěži odkopáno přes 200 zápasů. Fotbalista, který svedl na ligových trávnících nespočet soubojů a fotbalových bitev. Mnohem důležitější bitvu ovšem vede s osudem vlastní dcery Aničky, která je po porodních komplikacích celý život odkázána na celodenní péči milující rodiny. Přesto srdnatě bojuje o své místo na tomto světě. Přečtěte si příběh Aničky. Na konci článku se dočtete o možnostech, jak můžete společně s Nadačním fondem Bohemians pomoci.

PŘÍBĚH ANIČKY

Dnes šestnáctiletá Anička měla být zdravé dítě. Kvůli tomu, že se před porodem nepřišlo na to, že je dítě omotané v pupečníku, se narodila mrtvá. I přesto dnes díky následnému zásahu lékařů žije, ale potýká se s velkými zdravotními komplikacemi a těžkým postižením.

Když jsem čekala své první vytoužené dítě, nic nenasvědčovalo tomu, že by měly přijít jakékoliv komplikace. Mé těhotenství probíhalo fyziologicky, vše bylo v naprostém pořádku. Při porodu lékaři včas neodhalili, že je Anička omotaná v pupečníku a one se po komplikovaném porodu narodila mrtvá. Po 20 minutách se Aničku podařilo oživit, ale to už byla bez kyslíku více jak 45 minut. V důsledku nedostatku kyslíku po tak dlouhou dobu je Anička v takovém stavu, v jakém je dnes. Anička je obrovský bojovník, který si svůj život vybojoval už několikrát a všem dokazuje, že i s tak těžkým postižením a zdravotními komplikacemi se dokáže radovat ze života, i přesto, že je závislá na celodenní péči a není schopna pohybu ani komunikace.

Chvíle bezmoci po porodu
V prvních chvílích po porodu vše nasvědčovalo tomu, že odejdu z porodnice po devíti měsících čekání na vytouženého potomka bez miminka. Aničky stav byl velice vážný a musela být připojena na umělou plicní ventilaci, protože její plíce nefungovaly. Jelikož je však Áňa velký bojovník už od narození, všem brzy ukázala, že se s ranami osudu popere a bude žít.

Po propuštění z nemocnice začal kolotoč cvičení, rehabilitací a kontrol u specialistů. Lékaři nás taktně připravovali na to, že se na nás dcera nikdy neusměje, nebude reagovat, bude jen ležet. Ona ale opět všechny překvapila a začala se smát a být velmi aktivní. Z jejích pokroků se všichni nejbližší radovali. Pak přišly další komplikace a Anička musela znovu projevit svou chuť do život, svou sílu.

Dlouhé pobyty v nemocnici
Ve třech měsících přišla další rána v podobě nekompenzovatelné epilepsie a následovaly další dlouhodobé pobyty v nemocnici. Teprve kolem třetího roku Aničce sedla kombinace léků a její stav se začal pomalu zlepšovat. Znovu jsme pocítili naději, že i přesto, že nás lékaři od prvních dnů připravovali na nejhorší, vše začínalo směřovat k lepšímu.

Každý rok jsme jezdili s Aničkou do lázní na intenzivní rehabilitaci, kde jsme se učili nové cviky, které by mohly pomoci její stav zlepšit. Brzy začala reagovat na okolí, a dokonce se smát. Nedostatkem kyslíku při porodu však došlo k poškození centra pohybu a řeči, následkem toho nemluví, je plně imobilní a závislá na péči druhé osoby 24 hodin denně. S naší dopomocí zvládla pasivní sed, sed ve vozíku.

Chvíle strávené s rodinou
I přesto, že si všichni od začátku mysleli, že se Anička nikdy ani neusměje, jsem ji začala vozit na speciální kroužek pro děti s těžkým kombinovaným postižením, na ergoterapii, muzikoterapie a jiné speciální terapie. Anička tam byla velmi spokojená a začaly se objevovat i další malé pokroky.

A proto jsme se rozhodli dát dceru do speciální soukromé školky, poté i školy. Aničce se tam od začátku líbilo, měla skvělé učitelky i úžasný program, který byl individuálně nastavený pro každé dítě. Začala vše mnohem víc vnímat a reagovat na své okolí.

V té době se naskytla možnost zúčastnit se poprvé společně i Pražského půlmaratonu, což jsou pro nás zážitky, na které nikdy nezapomeneme. Společně s Áňou jsme se zúčastnili pěti Pražských půlmaratonů a několikrát jsme měli možnost běžet Birell Prague – Běh noční Prahou. Áňa vše absolvovala ve speciálním běžeckém vozíku a moc si to užívala.

Anička měla vždy ráda i procházky venku, a to především v lese, kde mohla nechat oči na stromech. S rodinou jsme jezdili společně na dovolené a trávili hodně času v přírodě. Zhoršující se zdravotní stav Aničky však časem tyto aktivity omezil.

Nikdo neví, kdy může přijít konec
Postupem času se však začaly objevovat stále častější virózy, zápaly plic s nutnou hospitalizaci a vše došlo až do stavu, kdy Anička začala zvracet natrávenou krev a skončila v nemocnici na transfuzích. V lednu 2020 chytila Anička RS virózu, což pro ni bylo extrémně náročné a vyčerpávající, až došlo ke kolapsu plic a musela být přeložena na ARO a připojena na umělou plicní ventilaci. Nemocnici Áňa opustila se zavedenou tracheostomií a se zavedeným PEGem, přes který přijímá speciální výživu.

Nikdo tenkrát nevěděl, zda přežije do druhého dne. I to ale naše bojovnice zvládla. Sdělení lékařů o dalším stavu Aničky pro nás bylo opravdu velmi těžké. Řekli nám, že Anička pomalu odchází a nikdo neví, kolik společného času ještě máme.

Užíváme si každou společnou chvilku
Od pobytu na ARO je Anička velmi slabá a všichni se obáváme každé další virózy. Anička drží a snaží se bojovat, ale síly postupně ubývají.

Naše společné oblíbené vycházky a výlety po okolí se pro nás všechny staly vzácností. Pro Aničku je každý přesun velmi vysilující, s sebou nezbytně musíme mít mobilní odsávačku a kyslík. Áňa je proto převážně doma a její režim je velice omezený. Kvůli riziku přenosu infekce k ní nemohou ani žádní kamarádi a rodinné návštěvy probíhají pouze v omezeném režimu.

V tuto chvíli jedeme v udržovacím režimu. To znamená žádný náročný pohyb, už ani necvičíme, pouze protahujeme a děláme dechovou terapii. Ale i z toho je pak Anička unavená. Spíš se snažíme aby čas, který tu Anička s námi je, strávila v pohodlí a komfortu.

Příběh napsala maminka Aničky Lenka Rychlíková

POMOC PRO ANIČKU