Virtuální Ďolíček

Přečtěte si velký rozhovor s trenérem Klokanů.

Luděk Klusáček, trenér Bohemians Praha 1905. Toto spojení už nabralo zvláštního nádechu vzájemného porozumění, respektu, dobrých vztahů. Přitom jeho stopa v dlouhé historii klubu je zatím skoro nicotná, sám o sobě dokonce říká, že je v tomto oboru teprve začátečník. Možná mírně pokročilý. Fanoušci a hlavně vedení klubu jsou však s jeho prací spokojeni.

V uplynulém ročníku jste Bohemians Praha 1905 přiblížil k letitému snu znovu vystoupit na evropské scéně, na které se objevili naposledy v roce 1987. Uvědomoval jste si, jak jste blízko historickému předělu?

Historickým předělem bych to v žádném případě nenazýval. Šance vznikla novým modelem ligy, kdy Bohemka, přestože neskončila mezi nejlepšími, o to mohla z druhé skupiny usilovat. Věřím, že v téhle sezoně budeme ještě lepší, ale nic slibovat nebudu, uvidíme.

Fanoušci však byli hodně natěšení. Vnímal jste jejich naději na naplnění snu?

Samozřejmě jsem to zaznamenal, ale opakuju, vznikla šance díky jinému systému. Ale samozřejmě i díky tomu, že se nám na jaře docela dařilo. K tomu, aby se dalo mluvit o evropských pohárech, musí být výkony však stabilnější.
reklama

Stává se, že mužstvo dosáhne na metu, která ho nakonec poškodí, protože na ni ještě nedozrálo. Byl by tým Bohemians už na evropskou scénu zralý?

Kdyby to přišlo, tak bych se toho nebál. Ale dnešní doba je taková, že se úspěchy či nezdary hodnotí z pohledu jednoho měsíce dvou. Aby však vzniklo skutečně něco kvalitního, tak to musí mít dlouhodobější odkaz. Unáhlené závěry a lítání ode zdi ke zdi nic nepřinesou. Toho se snažím vyvarovat.

Jaro však patřilo ke zdařilým sezonám. Měl jste při stavění kádru na další ročník a doplňování kádru u vedení klubu silnější pozici?

Posun sleduju hlavně na hráčích. Vidím, jaký má jejich trénink kvalitu, jakou má úroveň, jak si víc věří. To je to hlavní. O proniknutí do evropských pohárů zatím nijak neuvažuju. Co se týče kádru, věděl jsem, že potřebujeme tým doplnit navíc o kvalitního útočníka. To se nyní podařilo ve dvojnásobném vydání u Matěje Pulkraba a nyní zejména u Tomáše Necida. Teď je důležité, jak si to sedne.

K němu se ještě vrátíme. Stanovil jste si podmínku udržet mužstvo, konkrétně Jana Vodháněla, jenž měl zahraniční nabídky, a kolumbijského legionáře Jhona Mosqueru?

Na jaře jsme měli v kádru přetlak, chtěli jsme ho však udržet. Vodháněl neodešel, paradoxně nám to moc platné nebylo, protože se v přípravě zranil. Co se týče Jhona Mosquery, tak si na poslední chvíli setrvání v Bohemce rozmyslel a odešel do Liberce. Je to jeho volba. Já to nebral osobně, jako nějakou zradu, to se ve fotbale stává. Ani jsem ho nepřemlouval. Zklamaný musí být hlavně ředitel klubu Darek Jakubowicz, jenž s ním měl přátelské vztahy a pomohl mu, když se vracel po dlouhém zranění.

Libujete si, jak jste posílili útok. Tolik věříte, že vám nové tváře pomohou?

Kdo nás sledoval na jaře, viděl, jak se Matěj (Pulkrab) u nás rozehrál. Pomohlo to i jemu, což bylo cílem. Doufám, že to bude platit i nyní. Fanoušci jsou moc rádi, že se vrátil, už ho berou jako svého. Já rovněž. Možnost, že by přišel Tomáš (Necid), se odkryla na poslední chvíli, vůbec jsem s tím zpočátku nepočítal. Vyšlo to, je to příjemný bonus. Troufám si tvrdit, že hráčů jako on do Bohemky za uplynulých dvacet let moc nepřišlo. Je to útočník, který umí střílet branky, což prokazuje dlouhodobě. Má vynikající čísla.

Když jste v letech 2003-2005 vedl slávistickou juniorku a přešel i jako asistent k A týmu, poznal jste Necida?

Abych se přiznal, moc si ho nevybavuju. V juniorce jsem ho určitě neměl, tu on výkonnostně přeskočil, ale chodil jako nadějný dorostenec s úžasnou střeleckou bilancí na přípravu s A mužstvem. Stejně jako Mára Suchý, Bořek Dočkal či Lukáš Vácha, kteří byli ovšem o rok starší. Brali jsme je do tréninku. Ale poznal jsem ho dobře v reprezentačním týmu, kde jsem působil jako asistent u trenéra Ivana Haška. Vždycky je příjemné, když nového hráče už znáte, víte, co od něj můžete čekat fotbalově i povahově.

Jste slávistickým odchovancem. Měly vaše kořeny nějaký vliv na Necidův příchod?

Ne, to ne. Stejně blízko má však ke Slavii manažer Míra Držmíšek, který v ní v této funkci působil, on celý transfer zařídil.

Ve Slavii jste vyrůstal, pak i trénoval, ale několikrát jste přiznal, že ve vašem těle už víc buší klokaní srdce. Je to pravda?

Trenér dělá své povolání, jsme žoldáci, jdeme většinou tam, kde nám nabídnou smlouvu. Nemůžeme přece čekat celý život na nabídku z určitého klubu. Já jsem si však ze svých angažmá v Bohemians odnesl spoustu zážitků, poznal bohatou historii klubu a hodně skvělých, zapálených lidí, ať už fanoušků, nebo přímo v klubu. Díky tomu jsem si k Bohemce vytvořil pevný vztah a opravdu dnes mohu upřímně říct, že moje "fotbalové" srdce je více než z poloviny zelenobílé.

Jak se díváte na fanoušky, kteří odmítali chodit na ligu, když Bohemians hráli na stadionu pro ně nenáviděné Slavie?

Tak daleko bych určitě nešel.

Co je pro vás větší výzva: když hrajete proti Slavii, nebo Spartě?

Je to podobné. Jsou to oba krásné zápasy, pro nás ozdobou soutěže. Pražská derby se svým kouzlem.

V Bohemians Praha jste načal krátkou, ale významnou funkcionářskou kariéru, když jste přijal místo sportovního manažera. Jak k tomu došlo?

V létě 1999 jsem přišel z Liberce do Bohemky ještě jako hráč, ale zdravotní stav už mi nedovolil pokračovat v aktivní kariéře, bylo jasné, že ji ukončím. Od trenéra Vlastimila Petržely jsem dostal nabídku přejít na pozici sportovního manažera, později pak sekretáře. Přijal jsem ji.

Vy jste si ji však neužil, když jste jako delegát klubu na valné hromadě fotbalové asociace v únoru 2001 ostatní vyzval, aby se chovali mravně. Mělo to dopad, šel jste na disciplinární komisi a dostal pokutu v řádech desítek tisíc korun. Můžete dneska říci, že už byste to neudělal?

Velký význam to nemělo, i když jsem to myslel upřímně. Ale rozhodně toho nelituju. Paradoxně mi to naopak pomohlo, protože skončila má funkcionářská kariéra a začala trenérská, která mě baví mnohem více.

Pořád zdůrazňujete trenérské povolání. Vy jste ale léta stál ve stínu Ivana Haška jako jeho asistent. Při jeho zahraničních štacích, u reprezentace. Vás nefrustrovalo, že nejedete svou samostatnou dráhu?

Já se za to vůbec nestydím. Lidé to možná takto chápou, já jsem ale Ivanovi vděčný, protože jsem se mohl od něj hodně naučit. A zkušenosti ze zahraničí, ať už v Emirátech, nebo Kataru, mi hodně daly i v životě. S Ivanem půjdu v budoucnu pokaždé rád trénovat i jako asistent, vyhovovalo nám to společně. Tím ale nemyslím, že bych nyní někam odcházel.

Poprvé jste na lavičku Bohemians usedl na jaře 2014, kdy jste s Ivanem Haškem žádné angažmá neměli. Bral jste to jako vysloveně přechodnou štaci?

Bylo to skutečně v určitém mezidobí, kdy nic Ivan neměl. Úkol tým zachránit se vydařil a já podle dohody v létě skončil.

Nebývalo by lepší už v klubu zůstat?

Nelituju, že jsem odešel. Každé zahraniční angažmá je nesmírně zajímavé a my s Ivanem jsme šli do Kataru. V této zemi fotbal prožívá ve spojitosti s pořádáním mistrovství světa 2022 neskutečný boom, bylo to hodně poučné.

Do Bohemians jste se vrátil ve chvíli, kdy skončil Martin Hašek, vaší dvojici další zahraniční štace nevyšla. Může to vypadat, že jste dobrý, jen když je potřeba něco hasit. Neberete to tak?

V žádném případě. S Bohemkou jsem neustále v kontaktu, dlouhodobě, i když jsem byl někde venku. Jde o to, aby se to potkalo ve stejný čas, když jsem byl volný.

Na jaře 2014 jste předvedl zvláštní kousek, když jste mužstvu, které se řítilo do propasti, přečetl maily, v nichž je fanoušci pranýřují, jací jsou neumělové. Bylo nyní potřeba něco obdobného?

Nyní to zapotřebí nebylo, fanoušci nás naopak povzbuzují a přejí nám. Ale tehdy to bylo vyhrocené. Už nebylo kam couvnout. Šlo o okamžitý nápad, nebylo to jen od fanoušků, ale i zevnitř klubu. Nechci zabíhat do úplných podrobností, ale paradoxně byli mužstvu dáváni za vzor bojovnosti hráči týmu, který pak následně v tomto ročníku sestoupil…

Uplynulý i probíhající ligový ročník decimuje koronavirus. Je to velká rána, hrát bez diváků?

Je to hodně smutné. Fotbal se hraje pro lidi a speciálně v takových klubech jako Bohemka, která má skvělé fanouškovské zázemí, je to skoro tragédie. Přichází skoro apatie. Neovlivníme to, neustále se mění pravidla, musíme si s tím poradit. I v našem týmu se nějaké případy objevily, jsem ale daleko toho, abych jim vyčítal nějakou nezodpovědnost. Kluci o tom často ani nevědí. Měli jsme asi sedm případů, z toho šest bezpříznakových. Možná ani covid neměli, protože testy mají chybovost. A museli do karantény.

Co v přestávce děláte?

Cvičím svého psa. Je to fena, rasa hovawart a jmenuje se Majky.

Je těžší cvičit psa, nebo trénovat ligové hráče?

Obojí je fajn, záleží jen na úhlu pohledu. Trénování mě nesmírně baví, ale pes je vděčnější…

Autor: Stanislav Hrabě/Aktuálně.cz