Virtuální Ďolíček

Nový seriál "Zpověď Klokana" přichází na Virtuální Ďolíček.

V nové rubrice „Zpověď Klokana“ bychom vám rádi představili naše hráče prostřednictvím obsáhlejších rozhovorů od našeho nového redaktora Petra Hugo Šlika. Prvním takto vyzpovídaným mužem byl Michal Šmíd. Část rozhovoru jste si mohli přečíst v sobotu v magazínu Klokan, dnes na Virtuálním Ďolíčku navíc doplněné o zajímavý konec.

Pokud by měli fanoušci napsat tři největší hvězdy našeho týmu, Michalovo jméno by se v těchto seznamech pravděpodobně příliš často nevyskytovalo. Stopeři stojí trochu stranou zájmu publika. Na druhou stranu, vždy když Michal nastoupil do zápasu, nikdy nezklamal. Jeho výkony se vyznačují podivuhodnou vyrovnaností a v každém úseku hry je na něj absolutní spoleh. Navíc se může prokázat i stabilní střeleckou produktivitou (jeden až dva góly za sezonu), kterou by mu mohl závidět leckterý z útočníků, kteří naším klubem za posledních deset let prošli.


PŮVODNĚ JSEM CHTĚL CHYTAT

Jak se vlastně přihodilo, že sedmiletý Michal Šmíd začal hrát fotbal?
Já začal dokonce dřív. Těch sedm let, to je takový oficiální začátek, ale co si pamatuji, tak už od nějakých pěti let jsem si chodil u nás na Jílovišti kopat na hřiště. Ale v těch sedmi mě táta poprvé odvedl na nábor.

Proč zrovna na Slavii?
On mě dal nejdřív na Spartu, ale tam se mi nějak nelíbilo, už ani nevím proč. Byl jsem malý, nechtěl jsem tam zůstat, takže když si táta asi půl roku nato přečetl, že je nábor na Slavii, tak jsem šel tam.

Táta byl sportovec?
Ano, také hrál fotbal, i když jen na amatérské úrovni. Kromě toho hrál ještě trochu hokej a tak. Jinak, táta je Sparťan a Bohemku dlouho moc nemusel. Teď už z toho ale vyrostl a dá se říct, že nám i fandí.

Do Prahy na tréninky tě pak vozil on?
Nejdřív ano. Když jsem byl úplně malý, tak mě vozil autem tam a zpátky, ale zhruba od třetí třídy jsem jezdil sám. Někdy to bylo docela zajímavé. Vystoupil jsem třeba na Jílovišti cestou ze školy, tam na mě čekala na zastávce babička, dala mi ešus s obědem a já dalším autobusem pokračoval dál do Prahy na trénink. Tam mě zase někdo vyzvedl a jeli jsme zpátky. Od páté třídy jsem pak už chodil do fotbalové třídy v Praze ve Vladivostocké a to už jsem jezdil sám.

Jak se z tebe stal obránce? Ty jsi nechtěl dávat góly?
Vidíš, to ani nevím. Asi mě tam postavili. Původně jsem chtěl chytat, ale táta byl proti. Tak jsem zůstal v té obraně.

Měl jsi nějaké fotbalové vzory?
Ani ne. Když jsem byl na Slavii, tak jsem samozřejmě vzhlížel k áčkařům. To bylo v době, kdy bývali nejhůř druzí, hrával tam třeba Honza Suchopárek, nebo Luboš Kozel. Shodou okolností mě později oba trénovali.

V roce 2002 tě ze Slavie poslali na Libuš.
To byl přechod ze žáků do dorostu a trenér ve Slavii mě moc nechtěl. Bylo jasné, že bych si tam nezahrál, tak mi domluvili tohle hostování. V Libuši jsem se pak v tom relativně mladém věku dostal do áčka, které tehdy hrálo divizi. Celkem se mi dařilo a na Slavii si toho všimli. Když jsme pak hráli proti dorostu Slavie, dal jsem jim dokonce gól, takže si mě zase stáhli zpátky.

ZVYKAL JSEM SI DOCELA DLOUHO

Vydržel jsi tam ovšem jen tři roky a stěhoval ses pro změnu do Budějovic.
V té době mi končila smlouva a Slavia se pořád nemohla rozhoupat, jestli mi jí prodlouží, nebo ne. Měl jsem tenkrát dokonce i agenta, což už dnes nemám, a ten za mnou přišel s tím, že je tady nabídka z Budějovic, kde bych si mohl zahrát ligu. Dlouho jsem váhal a vlastně dodnes nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí, ale nakonec jsem to vzal. Je pravda, že prosadit se tenkrát ve Slavii nebylo jednoduché. Myslím, že zrovna v tom roce postoupili do Ligy mistrů a hned v další sezóně udělali titul.

Do Budějovic jsi dojížděl?
Měl jsem tam byt, ale často jsem jel na otočku. Jíloviště je na jih od Prahy, na Strakonické, takže se to dá zvládnout za hodinu a čtvrt. Když jsme měli jen jeden trénink a neměl jsem zrovna v Budějovicích co dělat, tak jsem sedl do auta a jel domů.

To muselo být docela únavné…
Je nepříjemné, když jezdíš sám, což já jsem zpočátku jezdil. Pak jsem tam ale už měl mezi spoluhráči nějaké kamarády, Honzu Svátka, Jardu Zelinku, tak jsme jezdili spolu a bylo to veselejší. Ale únavné to je, to rozhodně. Jenže, to víš, bylo mi dvacet, zrovna jsem si našel v Praze přítelkyni, nechtělo se mi být od ní úplně odloučený. Každý je jiný, ale myslím si, že mladé hráče to ovlivňuje docela dost, když začnou hrát někde, kde nikoho neznají. Musím přiznat, že já jsem si zvykal docela dlouho a ze začátku mě to celkem trápilo.

Jak tedy zpětně hodnotíš ten rok v Budějovicích?
Nehodnotím ho špatně, to zase nechci, aby to vyznělo nějak negativně. Nějakou tu šanci jsem tam dostal. Bohužel, trenéra Cipra, který si mě tam vytáhl, po čtyřech kolech odvolali, ale i tak jsem pár startů v lize posbíral. Nakonec jsme se zachránili, takže sezóna dopadla úspěšně.

PROSTŘEDÍ TADY KAŽDÉHO VYHECUJE

Kdo tě pak vytáhl do Dukly?
Pan Bittengel a pan Prokeš. Byl to sice přestup do druhé ligy, ale já jsem byl rád, že se vracím do Prahy. Tehdy se Dukla vlastně vracela do českého fotbalu. Strávil jsem tam celkem čtyři roky. Třetí rok jsme postoupili do ligy a ve čtvrtém jsme jí udrželi. To už jsem ale moc nehrál. Tenkrát tam hráli na stoperu Ondřej Švejdík a Honza Vorel. Kromě nich tam byl ještě Bronislav Božič a David Mikula a prosadit se přes ně bylo docela těžké, takže když přišla nabídka z Bohemky, vzal jsem ji, i když to bylo zase zpátky do druhé ligy. Chtěl jsem hrát.

Než přejdeme do Vršovic, ještě bych se chvíli zdržel v Dejvicích. Jak se ti hrálo na obrovské poloprázdné Julisce? Jaký je to pocit?
Já si myslím, že to je pro tu Duklu paradoxně skoro výhoda, že tam nikdo nechodí. Když hrajeme tady na Bohemce a potřebujeme vyhrát, tak hrozně záleží na začátku, jestli se lidi chytnou, nebo ne. Může se stát, že se nám nepovede pár balónů, lidi začnou hučet a už se ti hraje mnohem hůř. Samozřejmě, pak jsou zase zápasy, jako třeba teď na podzim proti Jablonci, kdy se lidi chytli a klukům neskutečně pomohli, ale není to pravidlo. Na Julisce se jim fakt nestane, že by je někdo vypískal. Tam si můžou hrát pořád ten svůj kombinační fotbal a nic je nesvazuje. Ale moc fotbalové prostředí to tedy není, to je fakt.

Hrál jsi vlastně někdy v Ďolíčku jako soupeř?
Hrál jsem tu s Duklou, ještě ve druhé líze. Tehdy jsme 0:1 prohráli. A pak jsem sem přijel s béčkem Slavie na ten první zápas po znovuzrození. Bohužel jsem nenastoupil, byl jsem jen na lavičce, ale i tak to byl neskutečný zážitek. Můj dobrý kamarád, Pavel Eliáš dal gól, díky kterému jsme vyhráli. Atmosféra, která tu byla, to bylo na třetí ligu něco neskutečného. Pro nás to byl vlastně takový první vrchol kariéry. Dost jsem se o tomhle zápase bavil s Barťasem, který do něj, na rozdíl ode mě, nastoupil.

Vnímali tvoji tehdejší spoluhráči, jako něco speciálního, že jedou do Ďolíčku?
Řekl bych, že jo. Každý se těší, že si konečně zahraje před lidmi a chce se vytáhnout. Tahle motivace je samozřejmě úplně jasná. Mladší kluci byli někdy i trochu nervózní, ale to prostředí tady každého vyhecuje. I soupeře.

V PODSTATĚ NEMÁM ŽÁDNÉ ŠPATNÉ VZPOMÍNKY

Pojďme ke tvému působení v Bohemce. Jsi tady už skoro čtyři roky, něco jsi tu prožil, jak se díváš na dobu, kterou jsi tu strávil?
Já to hodnotím jedině dobře. Bohemce vděčím za hodně. Poznal jsem tu spoustu skvělých lidí, ať už přímo v mužstvu, nebo okolo něj. Zahrál jsem si spoustu ligových zápasů na krásném stadionu. V podstatě nemám žádné špatné vzpomínky. Jsem rád, že se nám podařilo postoupit a že další rok jsme se zachránili. Teď jen doufám, že se zachráníme zase a přál bych si, abychom hráli ještě trochu výš. Potenciál tady podle mě je. Noví kluci, co přišli teď v zimě, vypadají velmi dobře a já věřím, že s nimi nám to půjde zase o trochu lépe.

Smlouvu v Bohemce máš do konce sezony 2016/2017. Co bude pak?
To se uvidí. Osobně jsem tady fakt spokojený a rád bych tu pokračoval. Je ovšem otázka, jestli budu ve svých jednatřiceti letech pro Bohemku ještě zajímavý. Rád bych tady ještě nějaké tři sezony odkopal a pak klidně ukončil kariéru, ale jak říkám, nezáleží to jenom na mně.

SVOJI PRÁCI V BOHEMCE JEŠTĚ NEPOVAŽUJI ZA UKONČENOU

Přemýšlíš nad tím, co bude, až skončíš s fotbalem?
Přemýšlím nad tím v podstatě pořád. Něco se mi v hlavě motá, ale že by se mi to chtělo říkat teď do rozhovoru, to ne. Řešit to ale musím. Přeci jenom, člověk má hypotéku, chce založit rodinu, není to legrace. A vyděláno rozhodně nemám.

Stihl jsi během kariéry i nějaké studium?
Mám bakaláře na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Studoval jsem to hlavně, když jsem hrál na Dukle, ale dokončil jsem to až v prvním roce tady v Bohemce. Na konci si mě tam totiž docela vychutnali. Kvůli jednomu cviku z gymnastiky jsem musel opakovat celý poslední ročník. Všechny předměty jsem měl uzavřené, všechny zkoušky hotové, všechny cviky z té gymnastiky jsem taky udělal, až na tu jednu výjimku. Neuměl jsem sklopku, tak jsem tam byl o rok déle.

Sklopka? Co to je?
(Michal vstává a ochotně předvádí) To se takhle přitáhneš na hrazdě, zhoupneš se, přitáhneš nohy a dostaneš se do vzporu. No a to mi nešlo. Měli jsme na to tehdy jednu profesorku a ta se zasekla na tom, že mi to prostě nedá. Já jsem jí prosil, vysvětloval jsem jí, že mám jinak všechno hotové, dokonce jsem byl podmínečně přijatý na magistra, ale ona trvala na svém. Tenkrát mě to tak otrávilo, že když jsem po dalším roce konečně toho bakaláře udělal, už jsem na magistra nešel. Nechtěl jsem s tou školou už mít nic společného.

Co můžeš prozradit ze svého soukromí?
Jsem ženatý, vzal jsem si holku, za kterou jsem tehdy dojížděl z těch Budějovic a jsem spokojený. Děti zatím nemáme, ale do budoucna určitě chceme. Bydlíme v Jílovišti. Nejsem městský člověk a prostředí malé vesnice mi naprosto vyhovuje.

Co vlastně hrají Jíloviště za soutěž?
Krajský přebor, což je na tak malou vesnici docela vysoko. Ovšem z Jíloviště tam hrají tak dva tři kluci, zbytek dojíždí z Prahy.

Ty jsi vlastně za rodnou vesnici nikdy nehrál…
Ne. Když jsem byl malý, tak tam neměli žákovský tým. Třeba se tam budu nějak angažovat, až skončím s profesionálním fotbalem, určitě bych se tomu nebránil. Ale to je daleko, svojí práci v Bohemce ještě nepovažuji za ukončenou.

PÍSEMKA Z DĚJÁKU

Součástí Zpovědi Klokana je i jakási podrubrika, týkající se historie Bohemky. Všem vyzpovídaným hráčům bude položeno pět otázek týkajících se základních okamžiků dějin našeho klubu. Čtenáře prosíme o shovívavost. Účelem této rubriky není hráče zesměšnit, ale ukázat, jak moc se zajímají, či nezajímají o historii týmu, jehož barvy hájí. Zkuste si na níže položené otázky odpovědět sami, možná budete překvapení, co všechno víte a nevíte. Správné odpovědi zcela vědomě neuvádíme.

Kdy byla Bohemka založená a pod jakým to tehdy bylo názvem?
1905. A název? Něco s Vršovicemi, ne? AFK Vršovice.

Kdy se v názvu poprvé objevilo slovo Bohemians a při jaké příležitosti se tak stalo?
To bylo po té návštěvě Austrálie. A rok? Vím, že tam teď fanoušci udělali zájezd v rámci nějakého výročí. Budu tipovat. 1920.

Kdy byl otevřený stadion Ďolíček a jaký tehdy nesl název?
Jmenoval se Dannerův, to vím. A rok otevření? Zase budu tipovat. Když si vybavím ty fotky z otevření… Určitě to bylo před válkou. Řekněme 1935.

Kdy Bohemka vyhrála ligu a kdo jí tenkrát trénoval?
1983 a trenérem byl pan Pospíchal.

Ve kterém roce došlo k procesu, který dnes nazýváme „znovuzrozením“ Bohemky?
To jsem tu přece byl na tom prvním zápase. Takže lehká otázka. 2005.