Virtuální Ďolíček

Rozhovor s rockerem Jandou pro oficiální magazín Gambrinus ligy.

O vršovickém fotbalovém klubu mluví tak pěkně, až mu jeho fanouškovskou vášeň závidíte. Do Ďolíčku chodí prakticky na každý zápas, kromě samotné hry se vždy těší i na to, jaké plakáty si připravili ultras, sleduje dirigenta, který stojí v kotli. To vás pak těžko může překvapit, že legendární hudebník Petr Janda dost možná vystoupí s Olympicem přímo na stadionu Bohemky. "Koncert jsme tam chtěli udělat už vloni," říká Petr Janda.

V rozhovoru vypráví o své krátké fotbalové kariéře či o tom, proč patrně nikdy nenapíše další sportovní hymnu.
 
Bohemka je mezi lidmi – ať už z fotbalového nebo nefotbalového prostředí - tradičně oblíbená. V čem tkví její kouzlo?
O tom občas taky přemýšlím. Stýkám se s různými vyznavači Sparty a Slavie a ti vždycky svorně řeknou: Bohemka mi, jako jediná, nevadí. Je to asi otázka pro sociologa. Myslím, že trošku bude hrát roli, že se Bohemka tak nějak plácá na pomezí první a druhé ligy, má jen jeden titul. Navíc se vždycky jednalo o chudý klub. Taková kombinace bývá atraktivní. Bohaté kluby mají vždycky problém, protože někteří lidé jim to zkrátka nepřejí.

Obliba vršovických klokanů naproti tomu zašla tak daleko, že klub de facto zachránili jeho vlastní příznivci. Jak se vám symbióza s fanoušky líbí?
Hrozně! Na zápas se vždycky těším i proto, že čekám, co ti ultras zase provedou. Mám na mysli plakáty či chorea, to prostě miluju. Samozřejmě nejsme sami, dělají to i jiné kluby... Ale Bohemka tak nějak nejlíp. Všímám si i dirigenta v kotli, který je skvělý. Celkově moc pěkné.

Znáte se s někým z kotle osobně?
Neznám. Je mi hloupé tam za nimi jít. Chodil jsem tam, když mi bylo deset, dvanáct let, teď už se radši dívám z tribuny. Ale když dáme gól, tak vždycky vstávám a pokaždé křičím, ruce mi vystřellí nahoru a chovám se úplně jako blázen. Říkám si, že jestli se na mě lidi dívaj... (smích).

Takže fotbal prožíváte?
A hodně. Vítězství, ale taky i porážky. Některé jsou zbytečné, to se tím pak trápím a otravuju celou rodinu.

Jak často se na Bohemku dostanete?
Prakticky veškeré zápasy, co jsou v Ďolíčku, navštívím, málokdy chybím. Jen trochu trpím na to, že se často mění hráči, stává se mi, že některé neznám a pak jsem mírně zmatený. Když jsem se na soupisku koukal před touhle sezonou, našel jsem v ní spoustu jmen, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel, což mě trochu vyděsilo. Ale zase nejsem až takový expert. To je třeba Karel Šíp. Jo, tenhle hrál za Modřany, tenhle tamhle, říká hned. Ten ví.

Bavíte se o fotbale často?
Nedá se říct, že bychom to úplně vyhledávali, přece jen moje profese, kterou mám zároveň jako koníčka, je odlišná. Ale občas na to přijde řeč. Třeba Honza Rosák nebo Kuba Ludvík (fotograf – pozn.) jsou taky bohemáci. A víte, co je zvláštní? Všichni jsme se shodli, že kdyby Bohemka spadla třeba až do páté ligy, tak bychom na ni chodili stejně. Je úplně jedno, kde hraje. Fanouškovství je prostě na celý život.

Kdy jste se do Bohemky "zamiloval"?
Já jsem Vinohraďák, už jako děti jsme chodily do Ďolíčku, který byl nejblíž. Takže jsem k tomu klubu přilnul. To bylo od mých deseti do takového toho teenagerovského věku. Pak jsem stíhal míň a nějakou dobu nechodil vůbec, takže jsem bohužel prošvihnul osmdesátá léta, když se za éry Panenky a dalších skvělých fotbalistů vyhrál titul. To nešlo skloubit s prací, strašně často jsme s Olympicem hráli, pořád byli po zájezdech. V devadesátých letech se to ale zklidnilo a od té doby jsem zase v ochozech pravidelně.

Ďolíček je vyhlášený skvělou atmosférou. Povězte, dá se srovnat s kulisou, kterou znáte z koncertů?
Já myslím, že moc nedá. Zásadní je, že koncert nemá vítěze ani poraženého, vždycky takříkajíc vyhraje kapela. Lidi jsou ale v obou případech takoví rozvášněnější, v tom se možná dá najít podobnost.

A co uspořádat přímo na stadionu Bohemky koncert Olympicu?
Ano, na to už jsem přišel, že by to šlo. Chtěli jsme ho udělat vloni, tedy v minulé sezoně, na konci jara. Ale kolidovalo to s koncerty, které jsme měli k padesátému výročí Olympicu. Ovšem té myšlenky jsem se nevzdal, třeba příští rok by byl docela vhodný, kdyby se vše podařilo naplánovat.

Máte v kapele nějakého parťáka, dalšího fandu vršovického klubu?
To ne, ale náš bubeník Ferda (Milan Peroutka), který tak nešťastně zahynul, má syna, který pravidelně chodí mezi ultras.

Hraje v bohemácké kabině vaše hudba?
Nevím. Ovšem na stadionu občas vyhrává naše písnička "Když ti svítí zelená". To se docela hodí - vzhledem k barvě i proto, že je to taková nabuzovačka. Mám radost, že se pouští.

Složil jste někdy fotbalovou píseň či rovnou hymnu?
Složil, to bylo začátkem devadesátých let. Dostal jsem zakázku, abych jednu udělal pro Spartu. A nechytla se, z dnešního pohledu zaplaťpánbůh! To bylo ještě za Macha na Letné, chtěl jsem předvést svoje profesionální kvality (úsměv). Zapomněl jsem, že existují taky nějaké morální zásady... Text k tomu napsal Daniel Landa, byla to docela absurdní spolupráce. Přitom písnička myslím není špatná.

Bohemka se od vás hymny nedočká?
Moc chuti do toho nemám, protože se to těžko trefuje. Nevím, jestli by se mi to povedlo, nevěděl bych si moc rady... Slyšel jsem hodně takovýchto písniček, všechny si jsou nějakým způsobem podobné. Všiml jsem si, že melodie, které se zpívají u nás, tak se pějí na San Siru, stejně jako na Nou Campu nebo na Chelsea, což mě překvapilo. Myslím, že v tomhle jsou fanoušci hodně konzertativní.

Co vy a aktivní fotbal, hrál jste ho někdy?
Ano, velmi amatérsky a strašně rád. Měli jsme hřiště na Vinohradech u fary, místo branek byly dvě lampy... Pokoušel jsem se tehdy dostat do nějakého klubu, co byl u Botiče. Chodil mezi nás takový mladý nakupovač talentů. Já jsem se mu trochu nabízel, ale stejně si mě nevybral, říkal, že jsem moc malej... Dokonce jsem to zkoušel i s hokejem, to mě podobný chlápek dokonce vzal i na Spartu. Ale tím moje kariéra skončila. Ještě jsme tedy s bráchou zkoušeli atletiku, která však taky nedopadla. A tak otec řekl: Nebudete sportovci, budete muzikanti.

Dobře udělal, že?
Myslím, že muzikantské řemeslo je mnohem příznivější, protože se dá dělat celý život. Což se o fotbale říct nedá.

Ještě poslední otázka: Hrál jste na tom plácku u vinohradské fary raději vepředu, nebo vzadu?
Byl jsem útočník, já jsem chtěl dávat góly. Strašně jsem je chtěl dávat! V obraně mě to nebavilo, nedej bože kdyby to mělo být v bráně. Tam ale nechtěl nikdo.